UKÁZKA Z PŘIPRAVOVANÉ KNIHY TVŮJ MALÝ ZAKRSLÝ ZOUBEK

Musím říci, že rok 2020 byl sice v mnohém náročný, ale čas, který jsem získala doma pouze pro sebe, mi umožnil hluboké ponoření do práce na nových knihách. První z nich je Tvůj malý zakrslý zoubek, zabývající se křehkými vztahy, které si teenageři vytváří sami se sebou i s vrstevníky. Je to kniha o hledání sebe samých v místech, kam člověk vůbec nepatří. Kniha o lásce i o bolesti, která teprve čeká na objevení.

Samotný text jsem se opět rozhodla doplnit o vlastní tvorbu. Tentokrát o ilustrace akvarelem. Vydání plánuji v první čtvrtině roku 2021. 

KAPITOLA 1
​

Chocholná byla vždycky díra. I přesto jsem se každý rok těšila na pár červencových týdnů, které jsem v téhle malé slovenské vesnici odmalička trávila. Nemohla jsem se dočkat slunění na zahradě, pojídání domácích rajčat i vynikající pizzy, kterou teta Kristina pravidelně dělávala a na kterou jsme se všemi bratranci i sestřenicemi stávali v kuchyni frontu. Stejně tak i na halušky s osmaženou slaninkou, které vždycky voněly až na ulici a po kterých mi bylo krásně i těžko zároveň. Dny u tety prostě bývaly blažené a plné vzrušení. 

No, a zatímco jako malá jsem se nejvíc těšila na Hody a kolotoče, jako teenager jsem nemohla dospat samým těšením se na svoji sestřenku Janku, partu kamarádů a později hlavně Richarda – vysokého, chytrého kluka s hodnýma očima, jehož roztomilá výslovnost písmenka „r“ mi v hlavě vibrovala celé měsíce. Tenkrát jsem ještě nedovedla pojmenovat proč. Bývala jsem divná a zpomalená. Měla jsem sice ženské tělo, ale duši holčičky. Styděla jsem se s kluky i jen mluvit. Bála jsem se, že nejsem dost zajímavá nebo hezká, že prostě nestojím za to. Zatímco moje spolužačky už od třinácti řešily randění, já jsem ještě v šestnácti zůstávala naivní a nepolíbená. Netoužila jsem totiž po ničem jiném než po blízkosti s někým, po malých chvílích souznění, po někom stejně bláznivém jako já… 

Moje sestřenice Janka byla úplně jiná. Už od desíti si plánovala svatbu, rodinu a poklidný život v manželství. V ničem se nikdy neprofilovala a byla dost klidná. Vyhovovalo jí bytí doma, uklízení, vaření a sledování televize. Pochopila jsem, že „divoce“ žila hlavně se mnou, když jsem do Horovce přijela na prázdniny. I přesto, že jsme byli jako den a noc, jsem ji měla moc ráda. Roky jsme spolu hrávaly hry, tlachaly o klucích a do noci sedávaly na starém fotbalovém hřišti s limonádou v ruce. 
To, že nás s Richardem seznámila, mi dlouho nešlo do hlavy. Její přátelé byli totiž ve většině úplně jiní a stejně konformní jako ona. Musel to být prostě osud, že jsme se jednoho teplého letního večera ocitli všichni ve vedlejší vesnici a v malé zaplivané hospodě na jejím konci. Vybavuju si pach tabáku, piva a zpocených těl. Slyším zvuky kulečníku a Elán hrající z rádia.  

Bylo mi tenkrát čerstvě sedmnáct a byla jsem „rocková“ holka. To léto jsem se ostříhala na mikádo a spodní polovinu hlavy obarvila na červeno. Připadala jsem si cool jako nikdy. Nosila jsem bokovky, krátké bílé tílko a tuny korálkových a festivalových náramků. Aby všichni věděli, že jsem tam byla… Vypadala jsem sebevědomě, ale vevnitř se klepala – tím víc, když jsem ho uviděla. 
„Ahoj kluci, můžeme si k vám přisednout?“ Janka se suverénně přesunula ke stolu, kde Richard seděl, společně s dalším kamarádem. 
„Čau, no jasné. Pojďte k nám.“
„Mimochodem to je moje sestřenice Eliška. Přijela k nám až z Česka.“
Richard si loknul piva a nadšeně se na mě usmíval.
„Ale vždyť my už se známe Eli – jsem Maťo, loni jsme spolu dávali stezku odvahy na hřbitov, pamatuješ?“ přiložil si ruku na srdce a kývnul na mě.
„No jasně, jen jsi míval jinej sestřih, viď? Páni, jsi teď dobrej rocker,“ vlasy měl dlouhé, blonďaté a stažené do culíku. 
„To víš, musím se nějak identifikovat se svou subkulturou.“
„Rozumím,“ ukázala jsem si na hlavu a začali jsme se smát.
„Jinak tohle je můj kamarád Rišo, holky,“ Richard se postavil a podal mi svou ruku. Měl pevný stisk a velké dlaně. Vlasy měl stejně dlouhé jako Maťo. Na rozdíl od něj ale nebyl blonďák. Vypadal mile. 
„Moc mě těší. Zrovna jsme s Martinem bavili o hudbě. Co teď, Eliško, posloucháš?“ tipuju, že tohle nebude náhodný dotaz. Přesně takhle si lidi „zařazuju“ i já. Kategorie jedna: ti, kteří mají stejný hudební vkus aka alieni jako já, kategorie dvě: všichni ostatní, kteří se ode mě natolik liší, že by klidně mohli být i jiný živočišný druh. 
„Aktuálně si nejvíc ujíždím na Franz Ferdinand, Strokes a Interpolu,“ vždycky, když jsem názvy těchhle kapel vyslovila, tak je nikdo nepoznával.
Richardovi trochu zaskočilo pivo. Maťo se culil a poplácal svého kamaráda po zádech. 
„Tos nečekal, viď?“ 
„Hej, to rozhodně ne. Jsi první holka, na kterou jsem narazil, která vůbec ví o nějaké NY scéně…“
„Nepovídej?“ 
„Povídám. Který je tvůj neoblíbenější song?“
„Z prvního alba PDA a ze druhého Slow Hands“
„Ty vole…“
„Co je?“
„Koupím ti pivo?“
„Nepohrdnu Kofolou…“
„Páni. A co máš na nich nejradši?“
„Miluju hlas jejich zpěváka…“
„Opakuju: ty vole…“ Richard se zvedl a zamířil k baru. Martin se pořád smál. 
„Inter-co? Pustíš mi to potom doma?“
„Jasně, Jani, ale nevím, jestli se ti taková kytarovka zalíbí…“
„Hele! Je tu jukebox. Pojď něco pustit, holko z Česka!“ Rišo přede mě postavil drink.
„Fajn, ale nemám u sebe žádné drobné…“
„Maťo? Založíme ji?“
„To si piš, jsem zvědavý, co vybere…“
„Kluci, tohle je nějakej vstupní test k budoucímu přátelství?“
„Já myslím, že jsi ‚naše‘ už teď…“ mrknul po mně a oči mu jen zářily.
Pomalu jsem se zvedla a zamířila do rohu hospody. Richard mě následoval a postavil se přímo vedle mě. Byl o hlavu vyšší a neuvěřitelně hubený. Začala jsem projíždět nabídku a byla u toho nervózní. 
„Tak co to bude, slečno?“
„Pořád vybírám… Ha, White Stripes jako první… Radiohead jako druhý…a…“
„Čekám napjatě!“
„The Cure by mohli být fajn…“
„Jsi real?“
„Doufám…“
„Ne, vážně, když do tebe dloubnu prstem, tak se nerozplyneš, viď?“
„Zrovna před chvílí jsem narazila do stolu, takže mám minimálně pevné skupenství.“
Koukal na mě jako na zbožný obrázek a úsměv měl od ucha k uchu. 
„Musel jsem se zeptat…“ z repráku začala hrát Seven Nations Army. 
„Tos tam dala ty?“ kývla jsem hlavou. „Ohohó, dobře!“
„Ach jo, já tyhlety vaše písničky vůbec neznám… Nezahrajeme si kulečník?“ Janka si ucucávala z limonády. 
„Klidně, budeš se mnou v týmu, Eli?“ Richard se posadil vedle mě. Pořád mě pohledem hypnotizoval. 
„Pokud chceš prohrát, tak určitě… V životě jsem ho nehrála…“ řekla jsem a zlehounka se zarděla. 
„Takže nejsi dokonalá, nevěřím. Naučím tě to, pojďme!“
Podívala jsem se na Janku. Vypadala najednou klidnější. Hudba její doménou nebyla, ale hospodský hry rozhodně. 
„Dívej, takhle chytíš tágo a zamíříš…“ postavila jsem se ke stolu a připadala si ztracená. „Nejlepší je mít nohy takhle a s rukou manévrovat pozvolna…“ asi jsem dement, vůbec to nepobírám. 
„Hele, to jí ukazuješ blbě. Dívej, Eli, takhle…“ Maťův výklad nebyl o moc srozumitelnější. 
Jana svůj tah odehrála. 
„Eli, je to jednoduchý, prostě to zkus, když ti to nepude, tak se nic neděje…“
„Dobře.“
„Jé, Martine, slyšíš to? To krásné české ř!“ kluci se nahlas smáli a zkoušeli si výslovnost.
„Tady slečno, zamiřřřřřřřřřte!“ Ríša do mě jemně dloubnul a pohladil po ruce. Udělej to ještě… Nikdo se mě tak předtím nedotknul. Nikdo…

Please could you stop the noise
I'm trying to get some rest
From all the unborn chicken voices in my head
What's that?
What's that?

„Ne!“
„Ano, Maťo. Vážně tam dala OK Computer…“
„Janka, ta tvoje sestřenice se mi líbí,“ vyplázla jsem na něj jazyk a snažila se trefit do bílé koule. Pořád mi to nešlo – v té chvíli ani za hodinu. Naopak jsem se jen horšila. 
„Nic si z toho nedělej…“
Ale dělám…
„Kluci, budem muset jít. Slíbila jsem mámě, že budeme do dvanácti doma…“
Záchrana!
„Tak to my vás doprovodíme, ať nemusíte po silnici samy. Co, Riško?“
„Určitě.“
„Ještě si odskočím, jo?“
„Jasně, Jani, jdu taky…“ Martin se sestřenkou se vzdálili a my s Richardem zůstali sami.
„Eli, můžu ti napsat online?“ zeptal se mě najednou z ničeho nic. „Nebo mi dej číslo, prosím… Bude to okay?“
„Určitě, můžeme si povídat o hudbě…“
„Přesně v to jsem doufal,“ začal ťukat do mobilu. Přes rameno jsem viděla, že se mě uložil jako „Elišku Ach“. Nedokázala jsem popsat, co se ve mně v té chvíli odehrávalo. Na jedné straně jsem cítila vzrušení, na druhé jsem se mu bránila. Skoro jsem se bála. Kluka jako on jsem nikdy předtím prostě nepotkala… Oba jsme jen nedovinutí, poďobaní puberťáci, ale něco tady nejspíš visí…

Cestou do Chocholné jsme kráčeli vedle sebe – potichu a potmě. Přemýšlela jsem nad tím, jaký by to asi bylo, držet ho za ruku. Ne, dost, nelíbí se ti, ne… Ne, jak by mohl… Nejsi na nic takovýho připravená. Je moc hubenej. Má dlouhý vlasy… Ne. Ale ty krásný oči… Nenápadně jsem se po něm dívala. Až teď jsem si všimla, jak velký měl nos. Měsíční svit ho z jedné strany ozařoval a jeho profil se mi zaryl hluboko do mysli. Takhle se lidé asi potkávají… 
Vzdálili jsme se od Martina s Janou, kteří šli rychle a společně klábosili.
„Na jak dlouho tu budeš?“
„Ještě na týden, pak se vracím zpátky do rodné díry…“
„Tak to se ještě uvidíme. Odkud jsi?“
„Z Vyškova.“
„O tomto městě jsem v životě neslyšel…“
„Jak bys taky mohl? Je to město duchů.“
„Nevěřím, dokud ho neuvidím. Když jsi z něj ty, nebude to tak strašný…“
„To samý by se dalo říct o Chocholné.“
„Pravda, tak jinak… Možná jen oba nepatříme tam, kam jsme se narodili.“
„Tahle teorie se mi líbí víc…“ usmáli jsme se na sebe a obratem se podívali do země. Ne… Začali jsme míjet první pouliční lampy vesnice. 
„Za chvilku se budu muset odpojit, Eliško. Ale zítra bychom se mohli zase všichni potkat, co říkáš?“ kývla jsem hlavou. Bydlel jen pár domů od Jany. 
„Lidi, ahoj!“ zakřičel po nich a začal se vzdalovat ke vstupním dveřím.
„Čau, zítra, jo?“ 
„Jasně, Maťo… Ahoj Eli,“ ještě jednou se za mnou otočil a pak zmizel uvnitř.
„Nuže, slečno Češko, zítra se doufám zase uvidíme. Jani, a s tebou taky!“
„Když jinak nedáš, Maťo… V kolik? A kde?“
„Kolem čtvrté v cukrárně?“
„Platí!“
„Tak se mějte, baby, taky mizím!“
„Ahoj!“ zamávaly jsme mu obě a kráčeli společně dál k baráku tety Kiky.
Tohle jsem od dnešního večera rozhodně nečekala…
„Co na kluky říkáš, Eli? Jsou celkem fajn, viď? Oba studují gymnázium – stejně jako ty. Maťovi je sedmnáct, Rišovi šestnáct… Je to dost chytrej borec. Vy dva jste si nějak moc rozuměli…“ píchla do mě prstem a začala se hihňat. 
„Rozhodně. Myslím, že budeme kamarádi…“
„Aha, jasně, ka-ma-rááádi…“
„Nech toho!“ ano, protože vůbec nevím, jak na cokoliv jiného… Ještě jsem ani nedostala pusu. Nevím, jak se to dělá. Co když budu stát za hovno… Přátelství je bezpečný. 
„Fajn, fajn, tak poběžme nebo nás mama zabije…“
Odbíjela právě půlnoc a letní vzduch nádherně voněl, cvrčci cvrkali a celá vesnice pomalu usínala. 
Když jsme dorazily k tetě, pípla mi najednou smska:

Ani jsem se tě nezeptal na náramek z Pohody. 
Byl jsem na ní taky a chci zítra slyšet, 
která kapela se ti líbila nejvíc. Rišo

​