JSEM OŽRALA

Krčil jsem se na barové stoličce a usínal si na ruce. Hlava mi přitom volně klimbala ze strany na stranu. Celý mi to přišlo jako volnej pád někam do propasti. Tak lehkej jsem si připadal, tak těžkej jsem ve skutečnosti byl.

Gravitace mě táhla vší silou k zemi. Svět se točil ve spirále a já s ním. Bylo to krásný. V hlavě jsem neměl nic. Mozek mi přestal šrotovat na plný obrátky, svědomí se vypnulo a srdce pumpovalo jen alkoholem nasycenou krev.

Cítil jsem silnej odér ubrusu, kterej ležel na stole. Páchl po cigaretách, tvrdým chlastu a jiným hospodským hnusu. Navalilo se mi, ale hlavu jsem nezvednul. Dál jsem ležel na stole a točil se dolů. Mohly to být hodiny, co jsem takhle existoval. Sám nevím. Nakonec jsem se narovnal a mžoural okolo.

Ostře jsem viděl jen stůl s tím hnusným ubrusem a… tebe. Seděla jsi naproti a dívala ses na mě. Tvoje oči mi přišly hluboký, plný blesků a bolesti. Viděl jsem v nich skoro do pekel. Připadalo mi to skutečný, ale nebylo… Nemohlo.

Začal jsem pomalu opakovat tvoje jméno. Nejdřív potichu šeptem, potom hlasitěji. Nakonec jsem řval přes celou hospodu, div jsem si nevykřičel plíce. A tys tam pořád byla. Sedělas stejná s upřeným zrakem, nehnutá a tiše. Začal jsem ti nadávat. Házel jsem po tobě špínu. Choval jsem se jak arogantní zmrd. Strhnul jsem ubrus ze stolu a… nic. Jsi to opravdu ty?

Nadechla ses hluboce a promluvilas: nenávidím tě. To byla jediná věc, kterou jsi mi řekla. Probudilo mě to do reality. Cítil jsem se na hovno. Vysral jsem se na všechno, vysral jsem se na tebe. Jo, vysral a utekl. Nešlo to jinak. Udělalo se mi blivno. Vyzvracel jsem všechny panáky do umyvadla na hajzlu a šel spráskanej domů.

Na mobilu jsem měl několik zmeškaných hovorů od lásky mýho života. Kurva, nenechá mě ani poblít se v klidu… Nic, nalžu jí, že už jsem spal, až se domotám domů.

Na bytě jsem si ubalil brko a můj mozek ještě víc zpomalil. Zalehl jsem do peřin a čuměl dlouze do stropu. Poslouchal jsem ticho a promlouval s Bohem. Jo, s Bohem, kdo jinej by mi rozumněl v mojí nedokonalosti. Ne, tohleto není trápení. Já ničeho nelituju. Jsem spokojenej. Jsem šťastnej. Mám úžasný život plný lásky. Piju, protože mě to baví. Dobře víš, že jsem se rozhodnul. Takhle chci žít. Potřebuju plán… Budeme se s mojí holkou milovat a pokud ne doopravdy, tak alespoň naoko. I kdyby mě nastokrát dusila, i kdybychom se nastokrát pohádali, ona spala s jiným a já přemýšlel nad Emou. První vážná známost musí být i moje poslední. Ona je mojí jedinou, mojí vyvolenou a láskou s velkým L. Rozhodnuto! Touhy stranou. Po promoci ji požádám o ruku, za dva roky zplodíme první dítě a… co potom?

Vyjetej jsem ležel a přemýšlel. Musím mít seznam. Bez něho se prostě neobejdu. Lásku už mám, co potom… Možná budeme cestovat. Ano, to je ono. Budeme cestovat, odjedeme do Reichu a lidi nás budou obdivovat za to, jak jsme krásný pár. Bože dej, ať zapomenu na všechny svý hříchy. Dej ať zapomenu na Eminy nohy, který tak rád hladím. Chci si na ni šáhnout, ale nezapadá mi do života. Nechci ji v něm. Nechci! Není pro mě nic, slyšíš Bože? NIC! Řekni mi, musí být taková kráva? Musí být pořád okolo? Udělej s ní něco. Její slova jsou jed. Otravují mně. Ta holka je jak zrcadlo s prasklinama, co mě deformujou. Je zlá, je nevěrná a její láska mě děsí. Necítím to, slyšíš? Není blbá, všechno ví. Sakra, kde mám tu slivovici… potřebuju víc.

Alkohol je kámoš. Umrtvuje tělo, mysl a celý moje ubohý já. Představuju si, že miliony mých mozkových buněk řvou radostí s každým vypitým panákem tvrdýho chlastu, kterej do sebe kopnu. Vždyť chcípnou tak jako tak – proč ne, když jsem kompletně namol. Dnes ani pozítří se nehodlám uskromňovat. Potřebuju oddych. Potřebuju apatii. Čekám znova na hustou neprostupnou mlhu deliria, která skryje všechny pravidla. Panáčku… pojď ke mně, pojď ke mně blíž. Nahrň se mi všechen do krve, zastři mi zrak a dovol mi na všechno zapomenout.

//

Seděli jsme s Emou na schůdcích. Další párty, další pokušení… Nebylo mi příjemně. Byl to skoro rok a ona se na mě dívala pořád stejně - chvilkama láskyplně, potom plná hněvu. Znervózňovalo mě to a sralo. Třásl jsem se jako ratlík. Rozhodni se kurva, jak se ke mně chovat a pak mi dej pokoj.

„Vlasy ti trčí do stran, brýle máš zamaštěný a na triku žmolky.“
„Já vím. Měl bych se ostříhat, Emi.“
„Měl bys. Dej mi alespoň ty tvoje popelníky, trubko…“

Vzala mi brýle z nosu, dýchla na ně a leštila je tričkem. Co mám dělat? Chlast mi zase pulzoval v žilách. Přitahovala mě. Vlasy jí lehce padaly do výstřihu. Nedívej se tam. Odvrátil jsem se od ní a od jejího těla. Ten tvůj tvrdej pohled, Emo, jsem cítil i přesto, že jsem právě neviděl ostře…

„Ty mě nenávidíš,“ zahlásil jsem nakonec, nedívajíc se na ni. Pohladila mě po stehně a mlčela. Nejspíš jsem se pro ni stal hmyzem, který chtěla zamáčknout. Nebo možná jen nevěděla, jak reagovat. Po pár minutách se zhluboka nadechla a zabila mě slovy: „My dva si na kamarády hrát nemusíme,“ zvednul jsem se a odešel od ní. Má pravdu, musím od ní pryč.

Tuhletu její impulzivnost jsem žral i nesnášel zároveň. Stejně tak její vztek, kterej ven vypouštěla jako Krakena. Chtěl jsem vědět, co se jí honí hlavou. Myslel jsem na její hrudník, co se nadýmal zlobou. Na její prsa a zadek, když jsem je držel. Na to, jak by vzdechla, kdybych ji přimáčknul ke stěně. Co by dělala, kdybych z ní tu zlobu vymrdal. Vyhonil jsem si na hajzlu a pak se hodil jsem se do role baviče.

Po zbytek noci jsem ji zcela ignoroval. Byl jsem ve svém živlu. Věnoval jsem se všem jen ne jí. Už by to měla pochopit. Nejsme kamarádi, nejsme nic... ale byli jsme. Plácal jsem naprostá hovna a dělal psí kusy. Byla to póza. Schovával jsem v sobě malýho nejistýho kluka. Nakonec jsem se osmělil podat jí alespoň ruku na rozloučenou. Odmítla a zmizela. Žádný překvapení... Sedl jsem si ke stolu a objednal si pět panáků…

---