CO BY KDYBY

Opřela jsem si hlavu o sklo tramvaje, nechala ji rozvibrovat a myšlenky volně plynout. Ignorovala jsem přitom lidi okolo se všemi jejich pachy, hlukem ze sluchátek i otravnými hlasy. Byla jsem jako královna usazená na zadku a v hlavě měla jediný – úvahy co by kdyby. Co by kdybych byla někdo jinej… co by se stalo, kdybychom spolu byli a tys na mě doma čekal, než dotáhnu monstrózní nákup z Lidlu a uvařím. Co by kdyby bylo všechno jinak…
Zavrtěla jsem se na sedačce a na dvacet sekund zavřela a oči.Refresh…Restart…Absťák…Kruci kde mám telefon?Kde je? No tak! Zběsile jsem hrabala v batohu, který jsem měla před sebou postavený jako mohutnou hradbu. Uf, konečně tě mám… schovával ses pod bramborama, viď ty jedna mrcho? No co teď? Okamžitě jsem si zčekla všechny sociální sítě, email a zprávy. Novýho nebylo nic. Hm, co si do mozku narvu dál? Mám to.
Začala jsem si googlit fyzikální teorie mnohovesmíru a jeho hypotetických druhů, temnou hmotu, Mandelbrotovy množiny…. Připadala jsem si najednou jako houba, která do sebe vtahuje veškeré vědění Wikipedie. Nádhera! Mé omezené znalosti byly konstantně rozšiřovány pohybem palce. Kdo potřebuje facebook, twitter nebo info o apokalypsách? Trocha mainstream fyziky je prostě k nezaplacení.Tohle je fakt zajímavý…
O deset minut později jsem ponořená do teorie chaosu a uvízlá v paralelních realitách skoro zapomněla vystoupit. Do háje… Ve chvíli, kdy jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že jsem pořád na Zemi, už se dav lidí tlačil agresivně dovnitř vozu. Tohle bude to chtít lokty, pokud se mám dostat ven. Jeden děda, druhej děda, student s batohem na zádech – všechny jsem je odstrčila a pod kabátem jsem se přitom dost zapotila. Jedna bába, druhá bába, školák s taškou na tenis velkou jako mrakodrap – pořád není konec. Kam ti lidi spěchaj, k sedátkům? Musí sedět na zadku? Očividně musí, stejně jako jsem seděla já.
Masakr! V tramvaji číslo tři právě zbývalo jen pár volných míst. Nervozita davu se s každým nově obsazeným flekem stupňovala. Nadechla jsem se a vykročila ke dveřím skrz hlučnou tlupu důchodkyň. Měla jsem strach, že mě zmlátí, ale nedalo se jinak. Tlačila jsem se nekompromisně dál. Měla jsem přitom čísi tělo natlačené na tom mém. Bylo měkké. Fuj. Ještě metr, ještě půl… Cítím vzduch, cítím ho! Už jsem byla skoro venku, když se mi zamotala hlava a já vypadla ven. Zvládla jsem to, ale nechápala nic. Kdy se kurva z Brna stalo Tokyo? Nezvládám to. Nezvládám stres. Bolí mě z něho na hrudi a žaludek se mi stahuje. Přežila jsem. Chvála vesmíru, chvála Bohu, chvála všemu. Konečně se valím domů. Za chvilku vybalím nákup, dám dlouhou sprchu, pobrečím si a zalehnu.
Najednou byla noc.Stála jsem před zrcadlem a koukala si na tělo. Okolo pupíku se mi udělala skvrna. Byla černá jako bota a zvětšovala se. Sahala jsem si na ni, ale necítila nic. Píchala jsem do ní pinzetou ale… žádnej receptor bolesti to nezachytil. Připadala mi těžká. Racionálně jsem to nedokázala vysvětlit. Temno mi zaplňovalo vnitřnosti. S každým centimetrem jsem se propadala víc a víc do neznáma. Gravitace skvrny sílila a já jsem slábla. Moje fyzická forma se hroutila. Možná, že jsi ve mně otevřel maličkou černou díru? Možná, že ve mně byla vždycky – spící a nečinná? Teď se ale probudila a já do sebe vcucnu celý svět. Všechny babičky, dědečky, školáky i pracující, který jsem dnes v tramvaji potkala. Všichni v ní zahučí společně se mnou. Propadnou se do tmy a nezůstane nic. Podívala jsem se do zrcadla znovu. V odrazu bylo prázdno. Zmizela jsem. Celý svět zmizel. Viděla jsem jen fraktály.
S hrůzou jsem se vzbudila a lapala si po břiše. Na omak na něm nebylo na něm nic. Pokoj vypadal stejně. Skrze žaluzie na postel líně dopadalo světlo a ulicí se řítila auta stejně jako vždycky. Svět i já jsme zatím existovali v nezměněné formě.Seděla jsem upocená na posteli a tys byl pořád daleko. Nechápala jsem. Bylo to tak skutečné. Na minutu jsem fakt uvěřila, že v sobě tu díru mám. Moment…Ta tíha tam pořád je. Asi blouzním. Počkat… Něco se ve mně opravdu změnilo. Věděla jsem to. Znovu jsem si sáhla na pupík a rozsvítila lampičku. Ne, mám ji doopravdy na sobě – černou skvrnu.Stala se okamžitě tím nejdůležitějším objektem na mém těle. Nic jiné mě nezajímalo. Byla jsem posedlá. Teď a tady ve tři hodiny ráno. Teď a tady na mojí posteli. Dívala jsem se na ni, měřila ji a dloubala do ní stejně jako ve snu. Ani teď nic necítím.
Po zbytek noci jsem oka nezamhouřila.Nešlo to.Byla jsem hypnotizovaná.
Ráno tomu nebylo jinak. Do práce jsem nešla. Vymluvila jsem se na nevolnost. Upřímně, to nebylo od pravdy daleko. Co jiného taky šéfovi říct? Tohle by nejspíš nepobral: mám v sobě ložisko zla. Černou díru, požírající mě zevnitř, zasahující všechny části mého těla jako rakovina. Ložisko, které za chvilku pohltí celou naši realitu. Ne, to by se nesetkalo s úspěchem. Odvezli by mě do blázince a zabalili do kazajky. Idioti…Já jsem ale věděla, že je to pravda. Že všechno, co jsem doteď brala jako samozřejmost, za chvíli zmizí. Že zmizíš i ty. Konečně. Že zmizí všechno a rozhostí se ticho. Začaly mi černat ruce, potom i nohy a obličej. Bylo to blízko. Viděla jsem, jak se můj obličej ztrácí.Přišla nicota. Chvíli jsem se v ní rozpouštěla. Pak všechno zbělalo.

Co se to do háje…

Probudila jsem se zpátky ve svém bytě a ty ležel jsi vedle mě. Spokojeně jsi oddychoval a cvakal zubama. Chtěla jsem tě pohladit, ale skvrna mi to nedovolila. Au! Skočila jsem do jiné paralelní reality a za chvilku mě čekala další. Co by kdyby se najednou stalo skutečný.

---