Opřela jsem si hlavu o sklo tramvaje, nechala ji rozvibrovat a myšlenky volně plynout. Ignorovala jsem přitom lidi okolo se všemi jejich pachy, hlukem ze sluchátek i otravnými hlasy. Byla jsem jako královna usazená na zadku a v hlavě měla jediný – úvahy co by kdyby. Co by kdybych byla někdo jinej… co by se stalo, kdybychom spolu byli a tys na mě doma čekal, než dotáhnu monstrózní nákup z Lidlu a uvařím. Co by kdyby bylo všechno jinak…
Zavrtěla jsem se na sedačce a na dvacet sekund zavřela a oči.Refresh…Restart…Absťák…Kruci kde mám telefon?Kde je? No tak! Zběsile jsem hrabala v batohu, který jsem měla před sebou postavený jako mohutnou hradbu. Uf, konečně tě mám… schovával ses pod bramborama, viď ty jedna mrcho? No co teď? Okamžitě jsem si zčekla všechny sociální sítě, email a zprávy. Novýho nebylo nic. Hm, co si do mozku narvu dál? Mám to.
Začala jsem si googlit fyzikální teorie mnohovesmíru a jeho hypotetických druhů, temnou hmotu, Mandelbrotovy množiny…. Připadala jsem si najednou jako houba, která do sebe vtahuje veškeré vědění Wikipedie. Nádhera! Mé omezené znalosti byly konstantně rozšiřovány pohybem palce. Kdo potřebuje facebook, twitter nebo info o apokalypsách? Trocha mainstream fyziky je prostě k nezaplacení.Tohle je fakt zajímavý…
O deset minut později jsem ponořená do teorie chaosu a uvízlá v paralelních realitách skoro zapomněla vystoupit. Do háje… Ve chvíli, kdy jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že jsem pořád na Zemi, už se dav lidí tlačil agresivně dovnitř vozu. Tohle bude to chtít lokty, pokud se mám dostat ven. Jeden děda, druhej děda, student s batohem na zádech – všechny jsem je odstrčila a pod kabátem jsem se přitom dost zapotila. Jedna bába, druhá bába, školák s taškou na tenis velkou jako mrakodrap – pořád není konec. Kam ti lidi spěchaj, k sedátkům? Musí sedět na zadku? Očividně musí, stejně jako jsem seděla já.
Masakr! V tramvaji číslo tři právě zbývalo jen pár volných míst. Nervozita davu se s každým nově obsazeným flekem stupňovala. Nadechla jsem se a vykročila ke dveřím skrz hlučnou tlupu důchodkyň. Měla jsem strach, že mě zmlátí, ale nedalo se jinak. Tlačila jsem se nekompromisně dál. Měla jsem přitom čísi tělo natlačené na tom mém. Bylo měkké. Fuj. Ještě metr, ještě půl… Cítím vzduch, cítím ho! Už jsem byla skoro venku, když se mi zamotala hlava a já vypadla ven. Zvládla jsem to, ale nechápala nic. Kdy se kurva z Brna stalo Tokyo? Nezvládám to. Nezvládám stres. Bolí mě z něho na hrudi a žaludek se mi stahuje. Přežila jsem. Chvála vesmíru, chvála Bohu, chvála všemu. Konečně se valím domů. Za chvilku vybalím nákup, dám dlouhou sprchu, pobrečím si a zalehnu.
Najednou byla noc.Stála jsem před zrcadlem a koukala si na tělo. Okolo pupíku se mi udělala skvrna. Byla černá jako bota a zvětšovala se. Sahala jsem si na ni, ale necítila nic. Píchala jsem do ní pinzetou ale… žádnej receptor bolesti to nezachytil. Připadala mi těžká. Racionálně jsem to nedokázala vysvětlit. Temno mi zaplňovalo vnitřnosti. S každým centimetrem jsem se propadala víc a víc do neznáma. Gravitace skvrny sílila a já jsem slábla. Moje fyzická forma se hroutila. Možná, že jsi ve mně otevřel maličkou černou díru? Možná, že ve mně byla vždycky – spící a nečinná? Teď se ale probudila a já do sebe vcucnu celý svět. Všechny babičky, dědečky, školáky i pracující, který jsem dnes v tramvaji potkala. Všichni v ní zahučí společně se mnou. Propadnou se do tmy a nezůstane nic. Podívala jsem se do zrcadla znovu. V odrazu bylo prázdno. Zmizela jsem. Celý svět zmizel. Viděla jsem jen fraktály.
S hrůzou jsem se vzbudila a lapala si po břiše. Na omak na něm nebylo na něm nic. Pokoj vypadal stejně. Skrze žaluzie na postel líně dopadalo světlo a ulicí se řítila auta stejně jako vždycky. Svět i já jsme zatím existovali v nezměněné formě.Seděla jsem upocená na posteli a tys byl pořád daleko. Nechápala jsem. Bylo to tak skutečné. Na minutu jsem fakt uvěřila, že v sobě tu díru mám. Moment…Ta tíha tam pořád je. Asi blouzním. Počkat… Něco se ve mně opravdu změnilo. Věděla jsem to. Znovu jsem si sáhla na pupík a rozsvítila lampičku. Ne, mám ji doopravdy na sobě – černou skvrnu.Stala se okamžitě tím nejdůležitějším objektem na mém těle. Nic jiné mě nezajímalo. Byla jsem posedlá. Teď a tady ve tři hodiny ráno. Teď a tady na mojí posteli. Dívala jsem se na ni, měřila ji a dloubala do ní stejně jako ve snu. Ani teď nic necítím.
Po zbytek noci jsem oka nezamhouřila.Nešlo to.Byla jsem hypnotizovaná.
Ráno tomu nebylo jinak. Do práce jsem nešla. Vymluvila jsem se na nevolnost. Upřímně, to nebylo od pravdy daleko. Co jiného taky šéfovi říct? Tohle by nejspíš nepobral: mám v sobě ložisko zla. Černou díru, požírající mě zevnitř, zasahující všechny části mého těla jako rakovina. Ložisko, které za chvilku pohltí celou naši realitu. Ne, to by se nesetkalo s úspěchem. Odvezli by mě do blázince a zabalili do kazajky. Idioti…Já jsem ale věděla, že je to pravda. Že všechno, co jsem doteď brala jako samozřejmost, za chvíli zmizí. Že zmizíš i ty. Konečně. Že zmizí všechno a rozhostí se ticho. Začaly mi černat ruce, potom i nohy a obličej. Bylo to blízko. Viděla jsem, jak se můj obličej ztrácí.Přišla nicota. Chvíli jsem se v ní rozpouštěla. Pak všechno zbělalo.

Co se to do háje…

Probudila jsem se zpátky ve svém bytě a ty ležel jsi vedle mě. Spokojeně jsi oddychoval a cvakal zubama. Chtěla jsem tě pohladit, ale skvrna mi to nedovolila. Au! Skočila jsem do jiné paralelní reality a za chvilku mě čekala další. Co by kdyby se najednou stalo skutečný.

Krčil jsem se na barové stoličce a usínal si na ruce. Hlava mi přitom volně klimbala ze strany na stranu. Celý mi to přišlo jako volnej pád někam do propasti. Tak lehkej jsem si připadal, tak těžkej jsem ve skutečnosti byl.

Gravitace mě táhla vší silou k zemi. Svět se točil ve spirále a já s ním. Bylo to krásný. V hlavě jsem neměl nic. Mozek mi přestal šrotovat na plný obrátky, svědomí se vypnulo a srdce pumpovalo jen alkoholem nasycenou krev.

Cítil jsem silnej odér ubrusu, kterej ležel na stole. Páchl po cigaretách, tvrdým chlastu a jiným hospodským hnusu. Navalilo se mi, ale hlavu jsem nezvednul. Dál jsem ležel na stole a točil se dolů. Mohly to být hodiny, co jsem takhle existoval. Sám nevím. Nakonec jsem se narovnal a mžoural okolo.

Ostře jsem viděl jen stůl s tím hnusným ubrusem a… tebe. Seděla jsi naproti a dívala ses na mě. Tvoje oči mi přišly hluboký, plný blesků a bolesti. Viděl jsem v nich skoro do pekel. Připadalo mi to skutečný, ale nebylo… Nemohlo.

Začal jsem pomalu opakovat tvoje jméno. Nejdřív potichu šeptem, potom hlasitěji. Nakonec jsem řval přes celou hospodu, div jsem si nevykřičel plíce. A tys tam pořád byla. Sedělas stejná s upřeným zrakem, nehnutá a tiše. Začal jsem ti nadávat. Házel jsem po tobě špínu. Choval jsem se jak arogantní zmrd. Strhnul jsem ubrus ze stolu a… nic. Jsi to opravdu ty?

Nadechla ses hluboce a promluvilas: nenávidím tě. To byla jediná věc, kterou jsi mi řekla. Probudilo mě to do reality. Cítil jsem se na hovno. Vysral jsem se na všechno, vysral jsem se na tebe. Jo, vysral a utekl. Nešlo to jinak. Udělalo se mi blivno. Vyzvracel jsem všechny panáky do umyvadla na hajzlu a šel spráskanej domů.

Na mobilu jsem měl několik zmeškaných hovorů od lásky mýho života. Kurva, nenechá mě ani poblít se v klidu… Nic, nalžu jí, že už jsem spal, až se domotám domů.

Na bytě jsem si ubalil brko a můj mozek ještě víc zpomalil. Zalehl jsem do peřin a čuměl dlouze do stropu. Poslouchal jsem ticho a promlouval s Bohem. Jo, s Bohem, kdo jinej by mi rozumněl v mojí nedokonalosti. Ne, tohleto není trápení. Já ničeho nelituju. Jsem spokojenej. Jsem šťastnej. Mám úžasný život plný lásky. Piju, protože mě to baví. Dobře víš, že jsem se rozhodnul. Takhle chci žít. Potřebuju plán… Budeme se s mojí holkou milovat a pokud ne doopravdy, tak alespoň naoko. I kdyby mě nastokrát dusila, i kdybychom se nastokrát pohádali, ona spala s jiným a já přemýšlel nad Emou. První vážná známost musí být i moje poslední. Ona je mojí jedinou, mojí vyvolenou a láskou s velkým L. Rozhodnuto! Touhy stranou. Po promoci ji požádám o ruku, za dva roky zplodíme první dítě a… co potom?

Vyjetej jsem ležel a přemýšlel. Musím mít seznam. Bez něho se prostě neobejdu. Lásku už mám, co potom… Možná budeme cestovat. Ano, to je ono. Budeme cestovat, odjedeme do Reichu a lidi nás budou obdivovat za to, jak jsme krásný pár. Bože dej, ať zapomenu na všechny svý hříchy. Dej ať zapomenu na Eminy nohy, který tak rád hladím. Chci si na ni šáhnout, ale nezapadá mi do života. Nechci ji v něm. Nechci! Není pro mě nic, slyšíš Bože? NIC! Řekni mi, musí být taková kráva? Musí být pořád okolo? Udělej s ní něco. Její slova jsou jed. Otravují mně. Ta holka je jak zrcadlo s prasklinama, co mě deformujou. Je zlá, je nevěrná a její láska mě děsí. Necítím to, slyšíš? Není blbá, všechno ví. Sakra, kde mám tu slivovici… potřebuju víc.

Alkohol je kámoš. Umrtvuje tělo, mysl a celý moje ubohý já. Představuju si, že miliony mých mozkových buněk řvou radostí s každým vypitým panákem tvrdýho chlastu, kterej do sebe kopnu. Vždyť chcípnou tak jako tak – proč ne, když jsem kompletně namol. Dnes ani pozítří se nehodlám uskromňovat. Potřebuju oddych. Potřebuju apatii. Čekám znova na hustou neprostupnou mlhu deliria, která skryje všechny pravidla. Panáčku… pojď ke mně, pojď ke mně blíž. Nahrň se mi všechen do krve, zastři mi zrak a dovol mi na všechno zapomenout.

//

Seděli jsme s Emou na schůdcích. Další párty, další pokušení… Nebylo mi příjemně. Byl to skoro rok a ona se na mě dívala pořád stejně - chvilkama láskyplně, potom plná hněvu. Znervózňovalo mě to a sralo. Třásl jsem se jako ratlík. Rozhodni se kurva, jak se ke mně chovat a pak mi dej pokoj.

„Vlasy ti trčí do stran, brýle máš zamaštěný a na triku žmolky.“
„Já vím. Měl bych se ostříhat, Emi.“
„Měl bys. Dej mi alespoň ty tvoje popelníky, trubko…“

Vzala mi brýle z nosu, dýchla na ně a leštila je tričkem. Co mám dělat? Chlast mi zase pulzoval v žilách. Přitahovala mě. Vlasy jí lehce padaly do výstřihu. Nedívej se tam. Odvrátil jsem se od ní a od jejího těla. Ten tvůj tvrdej pohled, Emo, jsem cítil i přesto, že jsem právě neviděl ostře…

„Ty mě nenávidíš,“ zahlásil jsem nakonec, nedívajíc se na ni. Pohladila mě po stehně a mlčela. Nejspíš jsem se pro ni stal hmyzem, který chtěla zamáčknout. Nebo možná jen nevěděla, jak reagovat. Po pár minutách se zhluboka nadechla a zabila mě slovy: „My dva si na kamarády hrát nemusíme,“ zvednul jsem se a odešel od ní. Má pravdu, musím od ní pryč.

Tuhletu její impulzivnost jsem žral i nesnášel zároveň. Stejně tak její vztek, kterej ven vypouštěla jako Krakena. Chtěl jsem vědět, co se jí honí hlavou. Myslel jsem na její hrudník, co se nadýmal zlobou. Na její prsa a zadek, když jsem je držel. Na to, jak by vzdechla, kdybych ji přimáčknul ke stěně. Co by dělala, kdybych z ní tu zlobu vymrdal. Vyhonil jsem si na hajzlu a pak se hodil jsem se do role baviče.

Po zbytek noci jsem ji zcela ignoroval. Byl jsem ve svém živlu. Věnoval jsem se všem jen ne jí. Už by to měla pochopit. Nejsme kamarádi, nejsme nic... ale byli jsme. Plácal jsem naprostá hovna a dělal psí kusy. Byla to póza. Schovával jsem v sobě malýho nejistýho kluka. Nakonec jsem se osmělil podat jí alespoň ruku na rozloučenou. Odmítla a zmizela. Žádný překvapení... Sedl jsem si ke stolu a objednal si pět panáků…