Musím říci, že rok 2020 byl sice v mnohém náročný, ale čas, který jsem získala doma pouze pro sebe, mi umožnil hluboké ponoření do práce na nových knihách. První z nich je Tvůj malý zakrslý zoubek, zabývající se křehkými vztahy, které si teenageři vytváří sami se sebou i s vrstevníky. Je to kniha o hledání sebe samých v místech, kam člověk vůbec nepatří. Kniha o lásce i o bolesti, která teprve čeká na objevení.

Samotný text jsem se opět rozhodla doplnit o vlastní tvorbu. Tentokrát o ilustrace akvarelem. Vydání plánuji v první čtvrtině roku 2021. 

Chocholná byla vždycky díra. I přesto jsem se každý rok těšila na pár červencových týdnů, které jsem v téhle malé slovenské vesnici odmalička trávila. Nemohla jsem se dočkat slunění na zahradě, pojídání domácích rajčat i vynikající pizzy, kterou teta Kristina pravidelně dělávala a na kterou jsme se všemi bratranci i sestřenicemi stávali v kuchyni frontu. Stejně tak i na halušky s osmaženou slaninkou, které vždycky voněly až na ulici a po kterých mi bylo krásně i těžko zároveň. Dny u tety prostě bývaly blažené a plné vzrušení. 

No, a zatímco jako malá jsem se nejvíc těšila na Hody a kolotoče, jako teenager jsem nemohla dospat samým těšením se na svoji sestřenku Janku, partu kamarádů a později hlavně Richarda – vysokého, chytrého kluka s hodnýma očima, jehož roztomilá výslovnost písmenka „r“ mi v hlavě vibrovala celé měsíce. Tenkrát jsem ještě nedovedla pojmenovat proč. Bývala jsem divná a zpomalená. Měla jsem sice ženské tělo, ale duši holčičky. Styděla jsem se s kluky i jen mluvit. Bála jsem se, že nejsem dost zajímavá nebo hezká, že prostě nestojím za to. Zatímco moje spolužačky už od třinácti řešily randění, já jsem ještě v šestnácti zůstávala naivní a nepolíbená. Netoužila jsem totiž po ničem jiném než po blízkosti s někým, po malých chvílích souznění, po někom stejně bláznivém jako já… 

Moje sestřenice Janka byla úplně jiná. Už od desíti si plánovala svatbu, rodinu a poklidný život v manželství. V ničem se nikdy neprofilovala a byla dost klidná. Vyhovovalo jí bytí doma, uklízení, vaření a sledování televize. Pochopila jsem, že „divoce“ žila hlavně se mnou, když jsem do Horovce přijela na prázdniny. I přesto, že jsme byli jako den a noc, jsem ji měla moc ráda. Roky jsme spolu hrávaly hry, tlachaly o klucích a do noci sedávaly na starém fotbalovém hřišti s limonádou v ruce. 
To, že nás s Richardem seznámila, mi dlouho nešlo do hlavy. Její přátelé byli totiž ve většině úplně jiní a stejně konformní jako ona. Musel to být prostě osud, že jsme se jednoho teplého letního večera ocitli všichni ve vedlejší vesnici a v malé zaplivané hospodě na jejím konci. Vybavuju si pach tabáku, piva a zpocených těl. Slyším zvuky kulečníku a Elán hrající z rádia.  

Bylo mi tenkrát čerstvě sedmnáct a byla jsem „rocková“ holka. To léto jsem se ostříhala na mikádo a spodní polovinu hlavy obarvila na červeno. Připadala jsem si cool jako nikdy. Nosila jsem bokovky, krátké bílé tílko a tuny korálkových a festivalových náramků. Aby všichni věděli, že jsem tam byla… Vypadala jsem sebevědomě, ale vevnitř se klepala – tím víc, když jsem ho uviděla. 
„Ahoj kluci, můžeme si k vám přisednout?“ Janka se suverénně přesunula ke stolu, kde Richard seděl, společně s dalším kamarádem. 
„Čau, no jasné. Pojďte k nám.“
„Mimochodem to je moje sestřenice Eliška. Přijela k nám až z Česka.“
Richard si loknul piva a nadšeně se na mě usmíval.
„Ale vždyť my už se známe Eli – jsem Maťo, loni jsme spolu dávali stezku odvahy na hřbitov, pamatuješ?“ přiložil si ruku na srdce a kývnul na mě.
„No jasně, jen jsi míval jinej sestřih, viď? Páni, jsi teď dobrej rocker,“ vlasy měl dlouhé, blonďaté a stažené do culíku. 
„To víš, musím se nějak identifikovat se svou subkulturou.“
„Rozumím,“ ukázala jsem si na hlavu a začali jsme se smát.
„Jinak tohle je můj kamarád Rišo, holky,“ Richard se postavil a podal mi svou ruku. Měl pevný stisk a velké dlaně. Vlasy měl stejně dlouhé jako Maťo. Na rozdíl od něj ale nebyl blonďák. Vypadal mile. 
„Moc mě těší. Zrovna jsme s Martinem bavili o hudbě. Co teď, Eliško, posloucháš?“ tipuju, že tohle nebude náhodný dotaz. Přesně takhle si lidi „zařazuju“ i já. Kategorie jedna: ti, kteří mají stejný hudební vkus aka alieni jako já, kategorie dvě: všichni ostatní, kteří se ode mě natolik liší, že by klidně mohli být i jiný živočišný druh. 
„Aktuálně si nejvíc ujíždím na Franz Ferdinand, Strokes a Interpolu,“ vždycky, když jsem názvy těchhle kapel vyslovila, tak je nikdo nepoznával.
Richardovi trochu zaskočilo pivo. Maťo se culil a poplácal svého kamaráda po zádech. 
„Tos nečekal, viď?“ 
„Hej, to rozhodně ne. Jsi první holka, na kterou jsem narazil, která vůbec ví o nějaké NY scéně…“
„Nepovídej?“ 
„Povídám. Který je tvůj neoblíbenější song?“
„Z prvního alba PDA a ze druhého Slow Hands“
„Ty vole…“
„Co je?“
„Koupím ti pivo?“
„Nepohrdnu Kofolou…“
„Páni. A co máš na nich nejradši?“
„Miluju hlas jejich zpěváka…“
„Opakuju: ty vole…“ Richard se zvedl a zamířil k baru. Martin se pořád smál. 
„Inter-co? Pustíš mi to potom doma?“
„Jasně, Jani, ale nevím, jestli se ti taková kytarovka zalíbí…“
„Hele! Je tu jukebox. Pojď něco pustit, holko z Česka!“ Rišo přede mě postavil drink.
„Fajn, ale nemám u sebe žádné drobné…“
„Maťo? Založíme ji?“
„To si piš, jsem zvědavý, co vybere…“
„Kluci, tohle je nějakej vstupní test k budoucímu přátelství?“
„Já myslím, že jsi ‚naše‘ už teď…“ mrknul po mně a oči mu jen zářily.
Pomalu jsem se zvedla a zamířila do rohu hospody. Richard mě následoval a postavil se přímo vedle mě. Byl o hlavu vyšší a neuvěřitelně hubený. Začala jsem projíždět nabídku a byla u toho nervózní. 
„Tak co to bude, slečno?“
„Pořád vybírám… Ha, White Stripes jako první… Radiohead jako druhý…a…“
„Čekám napjatě!“
„The Cure by mohli být fajn…“
„Jsi real?“
„Doufám…“
„Ne, vážně, když do tebe dloubnu prstem, tak se nerozplyneš, viď?“
„Zrovna před chvílí jsem narazila do stolu, takže mám minimálně pevné skupenství.“
Koukal na mě jako na zbožný obrázek a úsměv měl od ucha k uchu. 
„Musel jsem se zeptat…“ z repráku začala hrát Seven Nations Army. 
„Tos tam dala ty?“ kývla jsem hlavou. „Ohohó, dobře!“
„Ach jo, já tyhlety vaše písničky vůbec neznám… Nezahrajeme si kulečník?“ Janka si ucucávala z limonády. 
„Klidně, budeš se mnou v týmu, Eli?“ Richard se posadil vedle mě. Pořád mě pohledem hypnotizoval. 
„Pokud chceš prohrát, tak určitě… V životě jsem ho nehrála…“ řekla jsem a zlehounka se zarděla. 
„Takže nejsi dokonalá, nevěřím. Naučím tě to, pojďme!“
Podívala jsem se na Janku. Vypadala najednou klidnější. Hudba její doménou nebyla, ale hospodský hry rozhodně. 
„Dívej, takhle chytíš tágo a zamíříš…“ postavila jsem se ke stolu a připadala si ztracená. „Nejlepší je mít nohy takhle a s rukou manévrovat pozvolna…“ asi jsem dement, vůbec to nepobírám. 
„Hele, to jí ukazuješ blbě. Dívej, Eli, takhle…“ Maťův výklad nebyl o moc srozumitelnější. 
Jana svůj tah odehrála. 
„Eli, je to jednoduchý, prostě to zkus, když ti to nepude, tak se nic neděje…“
„Dobře.“
„Jé, Martine, slyšíš to? To krásné české ř!“ kluci se nahlas smáli a zkoušeli si výslovnost.
„Tady slečno, zamiřřřřřřřřřte!“ Ríša do mě jemně dloubnul a pohladil po ruce. Udělej to ještě… Nikdo se mě tak předtím nedotknul. Nikdo…

Please could you stop the noise
I'm trying to get some rest
From all the unborn chicken voices in my head
What's that?
What's that?

„Ne!“
„Ano, Maťo. Vážně tam dala OK Computer…“
„Janka, ta tvoje sestřenice se mi líbí,“ vyplázla jsem na něj jazyk a snažila se trefit do bílé koule. Pořád mi to nešlo – v té chvíli ani za hodinu. Naopak jsem se jen horšila. 
„Nic si z toho nedělej…“
Ale dělám…
„Kluci, budem muset jít. Slíbila jsem mámě, že budeme do dvanácti doma…“
Záchrana!
„Tak to my vás doprovodíme, ať nemusíte po silnici samy. Co, Riško?“
„Určitě.“
„Ještě si odskočím, jo?“
„Jasně, Jani, jdu taky…“ Martin se sestřenkou se vzdálili a my s Richardem zůstali sami.
„Eli, můžu ti napsat online?“ zeptal se mě najednou z ničeho nic. „Nebo mi dej číslo, prosím… Bude to okay?“
„Určitě, můžeme si povídat o hudbě…“
„Přesně v to jsem doufal,“ začal ťukat do mobilu. Přes rameno jsem viděla, že se mě uložil jako „Elišku Ach“. Nedokázala jsem popsat, co se ve mně v té chvíli odehrávalo. Na jedné straně jsem cítila vzrušení, na druhé jsem se mu bránila. Skoro jsem se bála. Kluka jako on jsem nikdy předtím prostě nepotkala… Oba jsme jen nedovinutí, poďobaní puberťáci, ale něco tady nejspíš visí…

Cestou do Chocholné jsme kráčeli vedle sebe – potichu a potmě. Přemýšlela jsem nad tím, jaký by to asi bylo, držet ho za ruku. Ne, dost, nelíbí se ti, ne… Ne, jak by mohl… Nejsi na nic takovýho připravená. Je moc hubenej. Má dlouhý vlasy… Ne. Ale ty krásný oči… Nenápadně jsem se po něm dívala. Až teď jsem si všimla, jak velký měl nos. Měsíční svit ho z jedné strany ozařoval a jeho profil se mi zaryl hluboko do mysli. Takhle se lidé asi potkávají… 
Vzdálili jsme se od Martina s Janou, kteří šli rychle a společně klábosili.
„Na jak dlouho tu budeš?“
„Ještě na týden, pak se vracím zpátky do rodné díry…“
„Tak to se ještě uvidíme. Odkud jsi?“
„Z Vyškova.“
„O tomto městě jsem v životě neslyšel…“
„Jak bys taky mohl? Je to město duchů.“
„Nevěřím, dokud ho neuvidím. Když jsi z něj ty, nebude to tak strašný…“
„To samý by se dalo říct o Chocholné.“
„Pravda, tak jinak… Možná jen oba nepatříme tam, kam jsme se narodili.“
„Tahle teorie se mi líbí víc…“ usmáli jsme se na sebe a obratem se podívali do země. Ne… Začali jsme míjet první pouliční lampy vesnice. 
„Za chvilku se budu muset odpojit, Eliško. Ale zítra bychom se mohli zase všichni potkat, co říkáš?“ kývla jsem hlavou. Bydlel jen pár domů od Jany. 
„Lidi, ahoj!“ zakřičel po nich a začal se vzdalovat ke vstupním dveřím.
„Čau, zítra, jo?“ 
„Jasně, Maťo… Ahoj Eli,“ ještě jednou se za mnou otočil a pak zmizel uvnitř.
„Nuže, slečno Češko, zítra se doufám zase uvidíme. Jani, a s tebou taky!“
„Když jinak nedáš, Maťo… V kolik? A kde?“
„Kolem čtvrté v cukrárně?“
„Platí!“
„Tak se mějte, baby, taky mizím!“
„Ahoj!“ zamávaly jsme mu obě a kráčeli společně dál k baráku tety Kiky.
Tohle jsem od dnešního večera rozhodně nečekala…
„Co na kluky říkáš, Eli? Jsou celkem fajn, viď? Oba studují gymnázium – stejně jako ty. Maťovi je sedmnáct, Rišovi šestnáct… Je to dost chytrej borec. Vy dva jste si nějak moc rozuměli…“ píchla do mě prstem a začala se hihňat. 
„Rozhodně. Myslím, že budeme kamarádi…“
„Aha, jasně, ka-ma-rááádi…“
„Nech toho!“ ano, protože vůbec nevím, jak na cokoliv jiného… Ještě jsem ani nedostala pusu. Nevím, jak se to dělá. Co když budu stát za hovno… Přátelství je bezpečný. 
„Fajn, fajn, tak poběžme nebo nás mama zabije…“
Odbíjela právě půlnoc a letní vzduch nádherně voněl, cvrčci cvrkali a celá vesnice pomalu usínala. 
Když jsme dorazily k tetě, pípla mi najednou smska:

Ani jsem se tě nezeptal na náramek z Pohody. 
Byl jsem na ní taky a chci zítra slyšet, 
která kapela se ti líbila nejvíc. Rišo

​

Opřela jsem si hlavu o sklo tramvaje, nechala ji rozvibrovat a myšlenky volně plynout. Ignorovala jsem přitom lidi okolo se všemi jejich pachy, hlukem ze sluchátek i otravnými hlasy. Byla jsem jako královna usazená na zadku a v hlavě měla jediný – úvahy co by kdyby. Co by kdybych byla někdo jinej… co by se stalo, kdybychom spolu byli a tys na mě doma čekal, než dotáhnu monstrózní nákup z Lidlu a uvařím. Co by kdyby bylo všechno jinak…
Zavrtěla jsem se na sedačce a na dvacet sekund zavřela a oči.Refresh…Restart…Absťák…Kruci kde mám telefon?Kde je? No tak! Zběsile jsem hrabala v batohu, který jsem měla před sebou postavený jako mohutnou hradbu. Uf, konečně tě mám… schovával ses pod bramborama, viď ty jedna mrcho? No co teď? Okamžitě jsem si zčekla všechny sociální sítě, email a zprávy. Novýho nebylo nic. Hm, co si do mozku narvu dál? Mám to.
Začala jsem si googlit fyzikální teorie mnohovesmíru a jeho hypotetických druhů, temnou hmotu, Mandelbrotovy množiny…. Připadala jsem si najednou jako houba, která do sebe vtahuje veškeré vědění Wikipedie. Nádhera! Mé omezené znalosti byly konstantně rozšiřovány pohybem palce. Kdo potřebuje facebook, twitter nebo info o apokalypsách? Trocha mainstream fyziky je prostě k nezaplacení.Tohle je fakt zajímavý…
O deset minut později jsem ponořená do teorie chaosu a uvízlá v paralelních realitách skoro zapomněla vystoupit. Do háje… Ve chvíli, kdy jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že jsem pořád na Zemi, už se dav lidí tlačil agresivně dovnitř vozu. Tohle bude to chtít lokty, pokud se mám dostat ven. Jeden děda, druhej děda, student s batohem na zádech – všechny jsem je odstrčila a pod kabátem jsem se přitom dost zapotila. Jedna bába, druhá bába, školák s taškou na tenis velkou jako mrakodrap – pořád není konec. Kam ti lidi spěchaj, k sedátkům? Musí sedět na zadku? Očividně musí, stejně jako jsem seděla já.
Masakr! V tramvaji číslo tři právě zbývalo jen pár volných míst. Nervozita davu se s každým nově obsazeným flekem stupňovala. Nadechla jsem se a vykročila ke dveřím skrz hlučnou tlupu důchodkyň. Měla jsem strach, že mě zmlátí, ale nedalo se jinak. Tlačila jsem se nekompromisně dál. Měla jsem přitom čísi tělo natlačené na tom mém. Bylo měkké. Fuj. Ještě metr, ještě půl… Cítím vzduch, cítím ho! Už jsem byla skoro venku, když se mi zamotala hlava a já vypadla ven. Zvládla jsem to, ale nechápala nic. Kdy se kurva z Brna stalo Tokyo? Nezvládám to. Nezvládám stres. Bolí mě z něho na hrudi a žaludek se mi stahuje. Přežila jsem. Chvála vesmíru, chvála Bohu, chvála všemu. Konečně se valím domů. Za chvilku vybalím nákup, dám dlouhou sprchu, pobrečím si a zalehnu.
Najednou byla noc.Stála jsem před zrcadlem a koukala si na tělo. Okolo pupíku se mi udělala skvrna. Byla černá jako bota a zvětšovala se. Sahala jsem si na ni, ale necítila nic. Píchala jsem do ní pinzetou ale… žádnej receptor bolesti to nezachytil. Připadala mi těžká. Racionálně jsem to nedokázala vysvětlit. Temno mi zaplňovalo vnitřnosti. S každým centimetrem jsem se propadala víc a víc do neznáma. Gravitace skvrny sílila a já jsem slábla. Moje fyzická forma se hroutila. Možná, že jsi ve mně otevřel maličkou černou díru? Možná, že ve mně byla vždycky – spící a nečinná? Teď se ale probudila a já do sebe vcucnu celý svět. Všechny babičky, dědečky, školáky i pracující, který jsem dnes v tramvaji potkala. Všichni v ní zahučí společně se mnou. Propadnou se do tmy a nezůstane nic. Podívala jsem se do zrcadla znovu. V odrazu bylo prázdno. Zmizela jsem. Celý svět zmizel. Viděla jsem jen fraktály.
S hrůzou jsem se vzbudila a lapala si po břiše. Na omak na něm nebylo na něm nic. Pokoj vypadal stejně. Skrze žaluzie na postel líně dopadalo světlo a ulicí se řítila auta stejně jako vždycky. Svět i já jsme zatím existovali v nezměněné formě.Seděla jsem upocená na posteli a tys byl pořád daleko. Nechápala jsem. Bylo to tak skutečné. Na minutu jsem fakt uvěřila, že v sobě tu díru mám. Moment…Ta tíha tam pořád je. Asi blouzním. Počkat… Něco se ve mně opravdu změnilo. Věděla jsem to. Znovu jsem si sáhla na pupík a rozsvítila lampičku. Ne, mám ji doopravdy na sobě – černou skvrnu.Stala se okamžitě tím nejdůležitějším objektem na mém těle. Nic jiné mě nezajímalo. Byla jsem posedlá. Teď a tady ve tři hodiny ráno. Teď a tady na mojí posteli. Dívala jsem se na ni, měřila ji a dloubala do ní stejně jako ve snu. Ani teď nic necítím.
Po zbytek noci jsem oka nezamhouřila.Nešlo to.Byla jsem hypnotizovaná.
Ráno tomu nebylo jinak. Do práce jsem nešla. Vymluvila jsem se na nevolnost. Upřímně, to nebylo od pravdy daleko. Co jiného taky šéfovi říct? Tohle by nejspíš nepobral: mám v sobě ložisko zla. Černou díru, požírající mě zevnitř, zasahující všechny části mého těla jako rakovina. Ložisko, které za chvilku pohltí celou naši realitu. Ne, to by se nesetkalo s úspěchem. Odvezli by mě do blázince a zabalili do kazajky. Idioti…Já jsem ale věděla, že je to pravda. Že všechno, co jsem doteď brala jako samozřejmost, za chvíli zmizí. Že zmizíš i ty. Konečně. Že zmizí všechno a rozhostí se ticho. Začaly mi černat ruce, potom i nohy a obličej. Bylo to blízko. Viděla jsem, jak se můj obličej ztrácí.Přišla nicota. Chvíli jsem se v ní rozpouštěla. Pak všechno zbělalo.

Co se to do háje…

Probudila jsem se zpátky ve svém bytě a ty ležel jsi vedle mě. Spokojeně jsi oddychoval a cvakal zubama. Chtěla jsem tě pohladit, ale skvrna mi to nedovolila. Au! Skočila jsem do jiné paralelní reality a za chvilku mě čekala další. Co by kdyby se najednou stalo skutečný.

Krčil jsem se na barové stoličce a usínal si na ruce. Hlava mi přitom volně klimbala ze strany na stranu. Celý mi to přišlo jako volnej pád někam do propasti. Tak lehkej jsem si připadal, tak těžkej jsem ve skutečnosti byl.

Gravitace mě táhla vší silou k zemi. Svět se točil ve spirále a já s ním. Bylo to krásný. V hlavě jsem neměl nic. Mozek mi přestal šrotovat na plný obrátky, svědomí se vypnulo a srdce pumpovalo jen alkoholem nasycenou krev.

Cítil jsem silnej odér ubrusu, kterej ležel na stole. Páchl po cigaretách, tvrdým chlastu a jiným hospodským hnusu. Navalilo se mi, ale hlavu jsem nezvednul. Dál jsem ležel na stole a točil se dolů. Mohly to být hodiny, co jsem takhle existoval. Sám nevím. Nakonec jsem se narovnal a mžoural okolo.

Ostře jsem viděl jen stůl s tím hnusným ubrusem a… tebe. Seděla jsi naproti a dívala ses na mě. Tvoje oči mi přišly hluboký, plný blesků a bolesti. Viděl jsem v nich skoro do pekel. Připadalo mi to skutečný, ale nebylo… Nemohlo.

Začal jsem pomalu opakovat tvoje jméno. Nejdřív potichu šeptem, potom hlasitěji. Nakonec jsem řval přes celou hospodu, div jsem si nevykřičel plíce. A tys tam pořád byla. Sedělas stejná s upřeným zrakem, nehnutá a tiše. Začal jsem ti nadávat. Házel jsem po tobě špínu. Choval jsem se jak arogantní zmrd. Strhnul jsem ubrus ze stolu a… nic. Jsi to opravdu ty?

Nadechla ses hluboce a promluvilas: nenávidím tě. To byla jediná věc, kterou jsi mi řekla. Probudilo mě to do reality. Cítil jsem se na hovno. Vysral jsem se na všechno, vysral jsem se na tebe. Jo, vysral a utekl. Nešlo to jinak. Udělalo se mi blivno. Vyzvracel jsem všechny panáky do umyvadla na hajzlu a šel spráskanej domů.

Na mobilu jsem měl několik zmeškaných hovorů od lásky mýho života. Kurva, nenechá mě ani poblít se v klidu… Nic, nalžu jí, že už jsem spal, až se domotám domů.

Na bytě jsem si ubalil brko a můj mozek ještě víc zpomalil. Zalehl jsem do peřin a čuměl dlouze do stropu. Poslouchal jsem ticho a promlouval s Bohem. Jo, s Bohem, kdo jinej by mi rozumněl v mojí nedokonalosti. Ne, tohleto není trápení. Já ničeho nelituju. Jsem spokojenej. Jsem šťastnej. Mám úžasný život plný lásky. Piju, protože mě to baví. Dobře víš, že jsem se rozhodnul. Takhle chci žít. Potřebuju plán… Budeme se s mojí holkou milovat a pokud ne doopravdy, tak alespoň naoko. I kdyby mě nastokrát dusila, i kdybychom se nastokrát pohádali, ona spala s jiným a já přemýšlel nad Emou. První vážná známost musí být i moje poslední. Ona je mojí jedinou, mojí vyvolenou a láskou s velkým L. Rozhodnuto! Touhy stranou. Po promoci ji požádám o ruku, za dva roky zplodíme první dítě a… co potom?

Vyjetej jsem ležel a přemýšlel. Musím mít seznam. Bez něho se prostě neobejdu. Lásku už mám, co potom… Možná budeme cestovat. Ano, to je ono. Budeme cestovat, odjedeme do Reichu a lidi nás budou obdivovat za to, jak jsme krásný pár. Bože dej, ať zapomenu na všechny svý hříchy. Dej ať zapomenu na Eminy nohy, který tak rád hladím. Chci si na ni šáhnout, ale nezapadá mi do života. Nechci ji v něm. Nechci! Není pro mě nic, slyšíš Bože? NIC! Řekni mi, musí být taková kráva? Musí být pořád okolo? Udělej s ní něco. Její slova jsou jed. Otravují mně. Ta holka je jak zrcadlo s prasklinama, co mě deformujou. Je zlá, je nevěrná a její láska mě děsí. Necítím to, slyšíš? Není blbá, všechno ví. Sakra, kde mám tu slivovici… potřebuju víc.

Alkohol je kámoš. Umrtvuje tělo, mysl a celý moje ubohý já. Představuju si, že miliony mých mozkových buněk řvou radostí s každým vypitým panákem tvrdýho chlastu, kterej do sebe kopnu. Vždyť chcípnou tak jako tak – proč ne, když jsem kompletně namol. Dnes ani pozítří se nehodlám uskromňovat. Potřebuju oddych. Potřebuju apatii. Čekám znova na hustou neprostupnou mlhu deliria, která skryje všechny pravidla. Panáčku… pojď ke mně, pojď ke mně blíž. Nahrň se mi všechen do krve, zastři mi zrak a dovol mi na všechno zapomenout.

//

Seděli jsme s Emou na schůdcích. Další párty, další pokušení… Nebylo mi příjemně. Byl to skoro rok a ona se na mě dívala pořád stejně - chvilkama láskyplně, potom plná hněvu. Znervózňovalo mě to a sralo. Třásl jsem se jako ratlík. Rozhodni se kurva, jak se ke mně chovat a pak mi dej pokoj.

„Vlasy ti trčí do stran, brýle máš zamaštěný a na triku žmolky.“
„Já vím. Měl bych se ostříhat, Emi.“
„Měl bys. Dej mi alespoň ty tvoje popelníky, trubko…“

Vzala mi brýle z nosu, dýchla na ně a leštila je tričkem. Co mám dělat? Chlast mi zase pulzoval v žilách. Přitahovala mě. Vlasy jí lehce padaly do výstřihu. Nedívej se tam. Odvrátil jsem se od ní a od jejího těla. Ten tvůj tvrdej pohled, Emo, jsem cítil i přesto, že jsem právě neviděl ostře…

„Ty mě nenávidíš,“ zahlásil jsem nakonec, nedívajíc se na ni. Pohladila mě po stehně a mlčela. Nejspíš jsem se pro ni stal hmyzem, který chtěla zamáčknout. Nebo možná jen nevěděla, jak reagovat. Po pár minutách se zhluboka nadechla a zabila mě slovy: „My dva si na kamarády hrát nemusíme,“ zvednul jsem se a odešel od ní. Má pravdu, musím od ní pryč.

Tuhletu její impulzivnost jsem žral i nesnášel zároveň. Stejně tak její vztek, kterej ven vypouštěla jako Krakena. Chtěl jsem vědět, co se jí honí hlavou. Myslel jsem na její hrudník, co se nadýmal zlobou. Na její prsa a zadek, když jsem je držel. Na to, jak by vzdechla, kdybych ji přimáčknul ke stěně. Co by dělala, kdybych z ní tu zlobu vymrdal. Vyhonil jsem si na hajzlu a pak se hodil jsem se do role baviče.

Po zbytek noci jsem ji zcela ignoroval. Byl jsem ve svém živlu. Věnoval jsem se všem jen ne jí. Už by to měla pochopit. Nejsme kamarádi, nejsme nic... ale byli jsme. Plácal jsem naprostá hovna a dělal psí kusy. Byla to póza. Schovával jsem v sobě malýho nejistýho kluka. Nakonec jsem se osmělil podat jí alespoň ruku na rozloučenou. Odmítla a zmizela. Žádný překvapení... Sedl jsem si ke stolu a objednal si pět panáků…