Malba je pro mě vyjádřením určitého duševního rozpoložení. Je médiem, v rámci kterého vizualizuji své myšlenky a pocity. Je mým sebevyjádřením.

Díla, která s vámi sdílím, tudíž nevznikají náhodně. Jsou vždy určitým vyústěním nečeho, co se mi v životě děje. Jsou střípky jedné velké životní mozaiky. Jsou malými příběhy, začínajícími mimo plátno a končícími na něm, které jsou mnohdy tak silné, že v mém nitru rezonují dny, měsíce, roky poté, co jsem dílo vytvořila.
Ty nejsilnější potom rezonují i ve vás… i když přesně nevíte proč.
Rozhodla jsem se, že se s vámi od teď každý týden podělím o jednu malbu, kterou pokládám za zásadní a odhalím vám její malý příběh.

Dnes jsem si vybrala Dialog I., který je o pocitech, které ve vás vzbuzuje někdo, koho jste dlouho neviděli/neslyšeli/zmizel z vašeho života. A ten někdo se před vámi najednou na minutu objeví a všechno se jeví stejný, i když oba víte, že to tak není a nemůže být. 

Dialog I. je intenzivní, hravý a se zvláštní melancholií na pozadí. 

Cítite to?

Organizovaný tvůrčí chaos.

I tak by se dalo mé studio o rozloze třicet metrů čtverečních popsat. V jednom jeho rohu se zpravidla líně válí vozítka na barvy a na štětce. Ve druhém se vedle sebe mačkají desítky natažených i srolovaných pláten a ve třetím je pohodlný gauč, na kterém sedávám v momentě, kdy nad díly potřebuji přemýšlet. Ten je jedinou konstantou v neustále se měnícím prostoru.

Vše je u mě v pohybu. Ráda se udržuji v napětí. Starší plátna například neustále přesouvám z jednoho místa na druhé. Občas jsou ke mně otočená „zády“, protože mě jejich sdělení příliš ruší při práci na nových věcech. Jindy se na ně dívám ráda a nechávám se jejich atmosférou inspirovat nebo ji dokonce parafrázuji.
Studiová práce je pro mě nikdy nekončícím procesem.

A to i přesto, že občas v mém životě nastávající období, kdy je prostě všechno, co mi rukama vzniká shit. Někdy je to proto, že je jedna ze starších natolik silná, že se s ní ty novější (v mojí mysli) nemůžou měřit. Jindy je to zcela nevysvětlitelný fenomén spokojenosti, díky kterému se nemůžu dostat do správného flow.
​
Nápady mám ale v hlavě neustále. Přichází ke mně ráno, v poledne i večer před spaním. Vidím barvy, cítím textury. V momentě, kdy se potom hlava spojí s rukama na sto procent, vytvářím něco výjimečného. 

Lidé se mě často ptají, proč jsem se rozhodla být malířkou a jak jen mě to jen napadá namalovat obraz. Znáte to. Určitě jo…Podobné dotazy se totiž netýkají jen nás umělců, ale de facto všech, kteří jsou trochu jiní, názorově exotičtí a nezapadají do normativních šablonek.

Přiznám se, že dřív mě tyhle otázky zaskakovaly. Nevěděla jsem jak je racionálně uchopit, protože umění pro mě nikdy nebylo racionální volbou. Vytvářet něco z ničeho, být kreativní a přemýšlet out of the box je totiž mojí přirozeností. Nikdy jsem neměla na vybranou.

V hlavě mám neustálý přetlak nejrůznějších nápadů a barevných představ, stejně tak, jako mají matematici v hlavě číselné rovnice, obchodníci šipky nahoru anebo stavaři konstrukce. Prostě přemýšlím jinak a nesmírně mě baví! Miluji ten moment, kdy se moje myšlenky na plátnech zhmotňují a z něčeho nenahmatatelného se najednou stává „něco“.
​
Jaká je tedy má odpověď? Maluji, protože je to má přirozenost.